Kraj mého srdce

Na malé, skoro bezvýznamné vsi, v podhůří Beskyd, tam, kde se Moravská brána postupně mění v trychtýř otevírající se do nekonečné polské roviny, žili dva statkáři. Jeden se živil prodejem trávy do Zverimexu v nedalekém průmyslovém městě, a proto se mu říkalo Tráva. Druhý měl tak velký dvůr, že se mu říkávalo Dvorek. Jednou se Tráva s Dvorkem domluvili, že by bylo moudré, kdyby společně koupili nové koně. Zajeli na tradiční koňský trh do Frýdku a zakoukali se do statných, hnědých, tažných koní, typických „valachů“. Začali stavět stáje a připravovat … čtěte více

Je to rituál opakující se s pravidelnou přesností rok co rok. Podobně jako se čápi vracejí z afrických hnízdišť, stejně jako lososi táhnou v ten správný okamžik, aby se úspěšně vytřeli, tak vždy těsně před létem se ozývají známí, kamarádi a kolegové z jiných krajů se stejným sdělením, které v různých obměnách vypadá takto: „Jedu do toho tvého kraje, nikdy jsem tam nebyl a vůbec nevím, kam tam zajet.“ Jednou se takto ozval i známý cestovatel, který tiše a omluvně dodal: „Víš, projel jsem celý svět, třeba v Kábulu jsem byl asi pětkrát, ale v Ostravě … čtěte více

Pokaždé, když projíždím krajinou mezi Orlovou a Karvinou, vzpomenu si na to, když jsem tudy jel poprvé. Bylo to na začátku devadesátých let a jako začínající redaktor jsem doprovázel prezidenta Václava Havla. Sešli se tedy dva začátečníci – já v roli reportéra, on v roli prezidenta. Vybaven potvrzením z Hradu, že se můžu pohybovat v prezidentské koloně, najal jsem nejrychlejšího ostravského taxikáře. Měl favorita s nejsilnějším škodováckým motorem a elektronová kola!!! A to byla v té době opravdu rarita!. „Jede mi to 160, rychlejšího taxíka v Ostravě nenajdeš,“ řekl mi … čtěte více