Kraj mého srdce


Moravskoslezský kraj je místo, kde to mám rád a kam se vždy rád vracím i z dalekých cest. Užijte si kraj i svět mýma očima

0

Bajka o tom, jak se elegantní kladrubáci objevili na vsi

Text a foto v rubrice Fejetony

Na malé, skoro bezvýznamné vsi, v podhůří Beskyd, tam, kde se Moravská brána postupně mění v trychtýř otevírající se do nekonečné polské roviny, žili dva statkáři. Jeden se živil prodejem trávy do Zverimexu v nedalekém průmyslovém městě, a proto se mu říkalo Tráva. Druhý měl tak velký dvůr, že se mu říkávalo Dvorek.
Jednou se Tráva s Dvorkem domluvili, že by bylo moudré, kdyby společně koupili nové koně. Zajeli na tradiční koňský trh do Frýdku a zakoukali se do statných, hnědých, tažných koní, typických „valachů“. Začali stavět stáje a připravovat vše proto, aby koně koupili. Složili už i zálohu u koňského handlíře, aby hřebce a kobylu neprodal nikomu jinému, než budou ony stáje připraveny.

Tráva ale jednou opustil rodnou hroudu, překročil humna a jel do Čech. Na koňském trhu na Starém městě Pražském, tam, kde se to dnes zove Václavské náměstí, uzřel poprvé kladrubáky. Koně, jejichž eleganci nikdo v podhůří nikdy neviděl. A zamiloval se do nich. Nemohl spustit oči od těch vysokých, bujných koní, které udivovaly spíše šarmem a nevšedním honorem, než běžnou hrubou silou v rodné obci tak oblíbených valachů. Nedbal předchozích dohod a objednal kladrubáky. S radostným úsměvem na rtech se vrátil do rodné vsi. Leč, dlouho se z té novinky neradoval:
„Přece jsme se ale dohodli, že kupujeme valachy, už pro ně stavíme stáje,“ láteří Dvorek, když se po Trávově návratu vše dozvěděl.
„No, ale to proto, že jsme netušili, že existují taky kladrubáci. Kdybychom neseděli doma na statku, já nepřehazoval vidlemi trávu a ty pořád neuklízel dvůr, mohli jsme to vědět už dávno,“ vysvětluje Tráva.
„Ale tady vždycky byli valaši. Co tady na polích a v lesích budeme dělat s těmi fiflenami z Kladrub?“ diví se Dvorek.
„Valaši tady byli, protože jsme potřebovali tahat pluhy, trámy na stavbu, kmeny z lesů. Dneska potřebujeme koně hlavně proto, abychom je zapřáhli do kočárů. Taková je dnes doba. A ke kočáru sedne kladrubák jako prdel na nočník,“ oponuje Tráva.
„Ale kladrubáci jsou vyšší, potřebují korýtko o deset centimetrů výše, než valach. To budeme muset celé stáje přestavět,“ to už se Dvorek opravdu zlobí.
„No tak ty stáje přestavíme a uděláme je jinak. Tak, aby tady mohli být kladrubáci,“ navrhuje Tráva a nenápadně se přehrabuje v měšci, který nosí vždy proklatě nízko u pasu. Pár krejcarů na to, aby zaplatil mistra Korytáře a ten aby žlaby zvedl, tam ještě zacinkalo.
No, pohádali se jako, jako, zkrátka jako koně.
Dvorek si nakonec pořídil koně svoje – valachy, jaké měli všichni všude kolem. Byli pracovití, ale trochu nudní. Tahali mu pluh ještě pár let, dokud bylo co orat. Ale mezi novými domy už mnoho polí nezůstalo, takže nakonec staří dobří valaši dosloužili. Tráva pořídil šlechetné kladrubáky. Celý kraj se postupně dozvěděl, že v malé vesničce si lze objednat elegantní osmispřeží, které v načančaném kočáře doveze novomanžele na svatbu nebo v méně nazdobeném voze nebožtíka na funus… Když přijel mládeneček z města a chtěl poznat okolí, vždy si objednal Kladrubáky, aby udělal dojem na místní děvčata…
O kladrubácích se prostě vědělo široko daleko, však taky vyráželi do okolních vsí a měst a všude byli vidět. O znuděných valaších (myslím tím koně, nikoliv domorodé obyvatele podbeskydí) pak už nikdy nikdo neslyšel…

Kresba: CBS, autor Malovaných map

Vložte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.