Petr Žižka | Kraj mého srdce

Procházka Příborem, tajemným městem, kde se narodil Sigismund Simcha Freud

Je to pár let, kdy jsem se zaradoval, když se „z čista jasna“ u hlavní silnice kolem Příbora objevil nečekaný billboard. Neoznamoval, že nějaký nedaleký obchodní řetězec připravil výprodej nebo že se blíží Valentýn a tím pádem bez čokolády nelze přijet domů. Ten poutač upozornil, že Příbor je rodné město Sigmunda Freuda. Bylo to první místo, které doslova vytáhlo z ilegality svého slavného rodáka. Pak se přidávala další města a další rodáci. A Příbor, který většina z nás jen míjela cestou do hor, se najednou stal cílem mnoha výletů za poznáním. Začít se … čtěte více

Za kuňkáním žab a elegancí labutí k Jistebnickým rybníkům

Že to není projev stárnutí, když člověk rád sedí na břehu rybníka a pozoruje labutí rodinku? Že to nesouvisí s věkem, když jednou za čas zatoužím po tom dřepnou si na hráz, dívat se do dálky a poslouchat kuňkání žab? Je fakt, že jsem si dříve myslel, že sedět na lavičce v parku a krmit holuby je projev hodný důchodce. Ale holubi v parku a elegantní labutě na rybníku, to je jiný příběh, není-liž pravda? Procházka kolem Jistebnických rybníků je jedna z výhod, které může zažívat obyvatel Ostravy. Člověk … čtěte více

Na začátku byla přeslička, která spadla do bažin

Kdo ví, kde bychom my, Ostraváci, dneska žili, kdyby v bažinách, které se táhly kolem dnešní Odry a Ostravice, nevyrostly před stovkami milionů let (pra)lesy obřích (pra)přesliček a (pra)plavuní. Třeba bychom byli zemědělskou oblastí nebo lázeňským městem se vzduchem, který by nám záviděla celá Evropa. Žádné doly, žádné hutě, žádné chemičky. Z Polska (protože ani tam by se asi přeslička neujala) by Moravskou bránou vál svěží vítr od severu, lidé by se živili chovem sladkovodních ryb, orali a seli, sklízeli a mlátili. Dojili a rozmnožovali by svá stáda a sedlák … čtěte více

Grúň nabízí pěknou procházku s výhledy na Malou Fatru

Na hřebeni Grúně v Beskydech, tam, kde dnes lidé obdivují dřevěný kostel na Grúni, stávala už v osmnáctém století socha Panny Marie. U cesty, kterou jezdili formani ze Slezska na Slovensko, ji postavil místní pasekář. Šimon Tomeček se prý jmenoval. Postupně socha sloužila nejen těm zmíněným formanům, kteří se modlili za to, aby přes beskydské lesy zdárně dojeli, ale k Panně Marii chodili čím dál více místní chalupníci. Lidé ze Starých Hamrů, Grúně či vesničky Řečice. Přicházeli i věřící ze Slovenska, od Turzovky. A tak místní farář postavil na tomto místě … čtěte více

Maroko – země hrdých berberů

„Vyfoť si mého velblouda,“ volá na mne chlapík před zříceninou starobylé pevnosti, která chránila marocký přístav Agadir. Velbloudář je vlídnost sama – úsměv na rtech, bledě modře oděn od hlavy k patě v duchu módy původního berberského obyvatelstva. Právě pevnost nad Agadirem láká k fotkám zvaným „panoramata“: oceán, přístav, město – to vše pod námi. Staré hradby v popředí, na horizontu obří zaoceánské parníky. V záběru chybí už jen onen velbloud, který obrázku dodá na dramatičnosti. Takže čekám až mi vejde do hledáčku. Romantika končí v okamžiku, kdy se ozve … čtěte více

Čertův stůl, Čertův mlýn. A ještě busta čerta! Může být něco strašidelnějšího?

Text a foto Petr Žižka v rubrice Tajemná místa a legendy

Jestli se o nějakém místě praví ve spojitosti s čerty, nemůže z toho koukat nic jiného, než pořádná dávka tajemna. A pokud nedaleko od sebe najdete Čertův mlýn a ještě čertův stůl, běhá mráz po zádech už jen z té pekelnické představy. Aby toho snad nebylo málo, v kameni vytesán a v lese ukryt je reliéf čertovy hlavy. Přesně takové místo leží v Beskydech, na vrchu zvaném Tanečnice, kousek od známých Pusteven. Čertův mlýn je shluk kamenů, zřejmě propadnuvší se jeskyně, která svým tvarem připomíná strouhu potoka. Asi proto vznikla legenda o mlýnu, který tady stavěl … čtěte více

Prošel kraj křížem krážem, aby poznal lidi a jejich život. Říkal si Petr Bezruč.

„On tu byl. Tady seděl, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl.“ Tento monolog z Cimrmanovy hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký mne napadá, když přemýšlím o tom, kde všude byl a kudy chodil básník Vladimír Vašek, známější jako Petr Bezruč, zvaný jako slezský bard. Buřič, jehož verše jsme se učili ve škole, prošel kraj křížem kráž. Kolébkou Vladimíra Vaška byla Opava, a když přišel na svět, psal se rok 1867. Zanechme životopiscům a historikům vyprávění o tom, kde všude studoval či jak putoval mezi Opavou, Hájem ve Slezsku, … čtěte více

Projděte se galerií pod širým nebem a poznejte Havířov

Výlet do Havířova mohl být úplně klidně výletem do Hutníkova, Bezručova nebo dokonce Čestprácova. Ve hře byl také Faratín. To vše jsou reálné možnosti, jak se mohlo město nedaleko Ostravy jmenovat, kdyby se komise hledající název a hodnotící jednotlivé návrhy nakonec nerozhodla pro Havířov. Je to vlastně docela velký paradox: město, které architekti vymýšleli tak, aby co nejvíce popřeli práci svých kolegů z první republiky, nakonec vyprojektovali domy připomínající šlechtická sídla v období renesance. Právě tento sloh, tedy renesance, se jim při práci u rýsovacích prken stala vzorem. Po druhé … čtěte více

Říčka Satina vytvořila v úbočí Lysé hory tajemný kaňon

Je ukryt před zraky turistů, kteří chodí kousek od něj a přitom o něm nemají tušení. Skoro neviditelný, přesto nejvíce fotografovaný. Magický a tajemný. Takový je vodopád na říčce zvané Satina, která se valí z Lysé hory směrem k Malenovicích. Voda tady nepadá z obrovské výšky, jako u venezuelského Salto Angel. Ani temně nehučí, jako pověstná Niagara. Je to spíše série malých vodopádků a tůní. Je takový náš: malý, milý, hezký. Nekřičí do světa, nikdo tu nestaví motoresty ani tu nejsou photopointy, automaty na coca-colu a prodejny foťáků na jedno použití. Skoro se … čtěte více

Štíhlá věž Nové radnice je perlou Ostravy

Kdo navštívil Ostravu a nevyjel rychlovýtahem na vyhlídkovou terasu štíhlé věže Nové radnice, jako kdyby ve městě vůbec nebyl. Vynechat při prohlídce Ostravy tento architektonický klenot, bylo by stejnou chybou, jako kdybyste přijeli do Paříže a nešli se podívat na Eiffelovu věž. A nepokochat se pohledem na město, které (věřte nebo ne) překvapí svou nevšední krásou, je totéž jako zaplatit si let balonem a mít přitom zavřené oči. Ostravská radnice je impozantním symbolem města a tyčí se jako maják – ne však na břehu moře, ale na nábřeží řeky Ostravice. … čtěte více