Kraj mého srdce


Moravskoslezský kraj je místo, kde to mám rád a kam se vždy rád vracím i z dalekých cest. Užijte si kraj i svět mýma očima

0

Maroko – země hrdých berberů

Text a foto v rubrice Z dálav

„Vyfoť si mého velblouda,“ volá na mne chlapík před zříceninou starobylé pevnosti, která chránila marocký přístav Agadir. Velbloudář je vlídnost sama – úsměv na rtech, bledě modře oděn od hlavy k patě v duchu módy původního berberského obyvatelstva.

Právě pevnost nad Agadirem láká k fotkám zvaným „panoramata“: oceán, přístav, město – to vše pod námi. Staré hradby v popředí, na horizontu obří zaoceánské parníky. V záběru chybí už jen onen velbloud, který obrázku dodá na dramatičnosti. Takže čekám až mi vejde do hledáčku.

Přístav.

Přístav.

Romantika končí v okamžiku, kdy se ozve umělé cvaknutí závěrky digitálního fotoaparátu. Berber je tu hned: „Ty jsi vyfotil mého velblouda,“ hřímá. Kde se poděl ten jeho úsměv? „Ano, ale vlezl mi do záběru,“ bráním se, i když v podstatě vím, co přijde.

maroko7
„Tak to je za sto Dirhamů,“ natahuje ruku. Deset Euro za jeden záběr, který ostatně má daleko k vítězství v soutěži World press photo, mi přijde dost.
„Dám ti pět Dirhamů,“ smlouvám.
„Nene, velbloud je za sto.“
Mám ho dost a odcházím. „Dobře, dej pět,“ přijímá velbloudář mou nabídku, bere pět peněz a jde vhánět svou uslintanou obludu do záběru dalšího z turistů.

V centru Marakéše narazíte na tanečníky, kteří před vámi budou předvádět domorodé tance. Najdete tam chlapíky, kteří vám na rameno posadí opici. Vždy je tam aspoň jeden Berber, který předvede svou kobru, krajtu nebo chřestýše. Když ho vyfotíte a dáte mu pár dirhamů, bude úplně v pohodě.

V centru Marakéše narazíte na tanečníky, kteří před vámi budou předvádět domorodé tance. Najdete tam chlapíky, kteří vám na rameno posadí opici. Vždy je tam aspoň jeden Berber, který předvede svou kobru, krajtu nebo chřestýše. Když ho vyfotíte a dáte mu pár dirhamů, bude úplně v pohodě.

Tak nějak vypadá první lekce focení v Maroku. Každopádně, kdo si chce užít klidný fotovýlet, kde jsou lidé na záběrech přátelští a na fotografy mávají, ať jede do jiné země. Nebo minimálně, ať se vyhne marockým městům. V nich pořídit záběr a neschytat pár nadávek, je v podstatě nemožné.

Dívka, která maluje místní keramiku.

Dívka, která maluje místní keramiku.

Kdo ale chce zažít trochu (někdy spíše hodně) adrenalinu, pro toho je tato země ideálním cílem výpravy. Ale abych to nepřeháněl a hlavně, abych snad někoho od návštěvy Maroka neodradil, nakonec zjistíte, že místní nejsou zdaleka tak nepříjemní a že mnohdy je to jen hra. Nebo že prostě a jasně dají najevo, že jim focení opravdu vadí. Jako jedna venkovská žena v oblasti řeky Massa na mne křičela, že nechce být na fotce a činila tak z takové dálky, že jsem o ní původně vůbec nevěděl. Fotil jsem prostě řeku a džungli a najednou se ozval z pralesa křik oné naštvané ženy. V záběru by nebyla ani v případě, že bych použil opravdu hodně dlouhý teleobjektiv.

Sluneční světlo prosvětluje prach tržiště.

Sluneční světlo prosvětluje prach tržiště.

Když naopak slušně požádáte, většina lidí se nechá klidně vyfotit. A v turisticky atraktivních oblastech počítejte s tím, že nějaký ten dirham prostě z kapsy vyndáte.

Berberské ženy vysedávají před mešitou v Casablance.

Berberské ženy vysedávají před mešitou v Casablance.

Každopádně tato země má co nabídnout a turisté ze střední Evropy bývají zpravidla překvapeni, co všechno tady lze vidět a poznat. Naše znalosti většinou začínají a končí u Casablanky, a to díky starému americkému filmu, který se mimochodem v tomto marockém městě vůbec netočil a celý prý vznikl v hollywoodských ateliérech.

Mešita v Casablance vznikla v podstatě proto, že jinak v tomto městě není mnoho míst, která stojí za návštěvu. Proto bylo v roce 1993 dokončeno toto impozantní dílo, které je dnes jednou z největších mešit světa. Minaret je vysoký přes 200 metrů!

Mešita v Casablance vznikla v podstatě proto, že jinak v tomto městě není mnoho míst, která stojí za návštěvu. Proto bylo v roce 1993 dokončeno toto impozantní dílo, které je dnes jednou z největších mešit světa. Minaret je vysoký přes 200 metrů!

Mladší generace pak zná Marakéš díky bláznivé české komedii „Líbáš jako ďábel“, kde maročtí zloduchové unesou turistku, čehož posléze trpce zalitují, protože Eva Holubová, která tuto roli sehrála, se s únosci vůbec nemazlila a ukázala pravou tvář české sebevědomé a svéprávné ženy.

Návštěva rybářské vesničky, to je návrat do středověku.

Návštěva rybářské vesničky, to je návrat do středověku.

Ve skutečnosti je však Maroko daleko pestřejší a zajímavější místo pro dovolenou, než si myslíme. Míst, která stojí za poznání, je celá řada. Z velké části se o to postarala bouřlivá historie, kdy o tuto původně Berbery obývanou zemi na severu Afriky usilovali Arabové, staří Římané, Španělé, Portugalci, Francouzi. A všichni tu po sobě zanechali stopy v podobě původních měst, úzkých uliček, starých mešit a velkolepých paláců…
Takže nakonec zjistíte, že Maroko je vlastně fotografický ráj.

Pohled na noční Agadir.

Pohled na noční Agadir.

Rybářské lodě vytvářejí typický kolorit marockého přístavního města.

Rybářské lodě vytvářejí typický kolorit marockého přístavního města.

Vložte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.