Kraj mého srdce


Moravskoslezský kraj je místo, kde to mám rád a kam se vždy rád vracím i z dalekých cest. Užijte si kraj i svět mýma očima

0

Projděte se galerií pod širým nebem a poznejte Havířov

Text a foto v rubrice Z kraje

Výlet do Havířova mohl být úplně klidně výletem do Hutníkova, Bezručova nebo dokonce Čestprácova. Ve hře byl také Faratín. To vše jsou reálné možnosti, jak se mohlo město nedaleko Ostravy jmenovat, kdyby se komise hledající název a hodnotící jednotlivé návrhy nakonec nerozhodla pro Havířov.
Je to vlastně docela velký paradox: město, které architekti vymýšleli tak, aby co nejvíce popřeli práci svých kolegů z první republiky, nakonec vyprojektovali domy připomínající šlechtická sídla v období renesance. Právě tento sloh, tedy renesance, se jim při práci u rýsovacích prken stala vzorem.

Po druhé světové válce bylo třeba ubytovat horníky a hutníky pro rozvíjející se doly a hutě. Z podzemí v Ostravě a Karviné se valilo na povrch uhlí. Z hutí teklo železo jako láva z protržené sopky. Původní dělnické kolonie přestávaly stačit. Na západním okraji Ostravy v té době vzniklo sídliště Poruba, na východ od Ostravy ve stejné době nové město, jehož obyvatelé měli být (a také byli) za pár minut „na šichtě“ – ať už v Karviné nebo v Ostravě.

Dříve zámek, dnes hotel, je oblíbeným místem pro konání svatebních hostin.

Dříve zámek, dnes hotel, je oblíbeným místem pro konání svatebních hostin.

Nicméně ani nejmladší město v zemi, jakým Havířov je, nevzniklo ve vzduchoprázdnu. Už ve čtrnáctém století tady stávala vesnice Šumbark, dodnes je na okraji Havířova zámek se zbytky původního anglického parku. Dnes je v zámku hotel, který se stal oblíbeným místem svatebních oslav.
Havířov působí až neuvěřitelně velkorysým dojmem. Hlavní ulice města tvoří honosný bulvár. Pokud toužíte po seznámení se s architekturou zvanou socialistický realismus, nebo-li „sorela“, pak je Havířov tím pravým místem k návštěvě. Na druhou stranu, jak už bylo řečeno, architektura připomíná více luxus české renesance, než budovatelské hnutí sovětských architektů.

Hlavní ulice Havířova má rozměry bulváru.

Hlavní ulice Havířova má rozměry bulváru.

Dodnes jsou byty v Havířově velkoryse řešené a vše, co člověk potřebuje, je po ruce tedy přesněji nedaleko. Přízemí domů tvoří obchody a veškeré služby včetně kaváren. Mezi bloky jsou dvorky plné zeleně s lavičkami a dětskými hřišti.  To až později přestali architekti myslet na to, že lidé potřebují také někde nakupovat, bavit se a chodit za kulturou. Havířov stavěli ještě s rozmyslem, kreativitou a touhou dělat to pro lidi.

Obří freska na fasádě místní školy zachycuje děti, jak si hrají u tanku s vojáky. Taková byla prostě doba, kdy město vznikalo.

Obří freska na fasádě místní školy a na ní děti, jak si hrají u tanku s vojáky…

Ještě více překvapí, když člověk procházející ulicemi města zvedne hlavu. Fasády domů jsou jedna velká galerie pod širým nebem. Je těžké hledat dům, jehož zdi nezdobí nějaké umění, ať už mozaika, socha nebo fresky. Ano, jsou to většinou realistické výjevy ze života lidí, ale pořád to bylo hezčí, než šedé zdi paneláků, které přišly na řadu v dalších desetiletích.
Když projdete dvorky a přilehlé ulice, vidíte na domech všechny možné druhy ptáků a zvířat. Jinde zase jednotícím prvkem na fasádách jsou jakési ornamenty připomínající Středomoří. Kulturní dům zdobí lunety, věžičky a vitráže. Prostě žádná nuda.

Jeden pozůstatek dávných dob v Havířově ale přece jen najdete. Je to malý skanzen ukrytý mezi garážemi a panelovými domy na okraji města. Stavení se jmenuje Kotulova dřevěnka a je to oblíbené místo vycházek místních lidí a návštěvníků města.

Kotulova dřevěnka je ukrytá uprostřed havířovského sídliště.

Kotulova dřevěnka je ukrytá uprostřed havířovského sídliště.

Dřevěnka jako kdyby sem zabloudila. Vypadá jako chalupy z beskydských strání. Je ukázkou toho, jak vypadala zástavba této části Těšínska před staletími. Je to poslední dům, který se dochoval z osmnáctého století. V té době tady podobných dřevěných domů bylo rozeseto v krajině více. Všechny ustoupily výstavbě Havířova, jen tento poslední domek přežil, a to díky tomu, že v něm ještě v sedmdesátých letech žili poslední majitelé – rodina Kotulů.

Kotulova dřevěnka vypadá jako světnička z dob našich prababiček.

V Kotulově dřevěnce to vypadá jako v chaloupce z dob našich prababiček.

Dnes je v dřevěnici muzeum, které ukazuje život lidí na venkově. Opravený je unikátní větrný mlýnek, kterým si rodina mlela mouku. Projít se dá původní stodola se všemi těmi pluhy, hráběmi a lisy, bez kterých se chalupník neobešel. Postupně lidé z podobných chalup nacházeli práci v dolech a hutích a byty v nových bytech města, které se málem jmenovalo Faratín…

Vložte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..