Je tomu devatenáct let, kdy kostel svaté Kateřiny Alexandrijské v ostravském obvodu Hrabová lehl popelem. Příčina toho, proč na Velikonoce 2002, přesně 2. dubna, shořel, zůstává dodnes neobjasněna. S největší pravděpodobností šlo o závadu na elektroinstalaci, která způsobila zkrat a ten zažehl požár. O tom, že za dva roky byl postaven kostel nový, který je co možná nejvěrnější replikou původního, se napsaly stohy papíru a dlouhé soubory webových stránek.

Takto vypadá kostel svaté Kateřiny Alexandrijské právě v těchto dnech. Nový šindel na opravených místech střechy ještě „nechytil“ tmavý odstín celé stavby.

Sám jsem o kostele mnohokrát psal a „milionkrát“ jej fotil. Častokrát jsem jen tak poseděl na trávě u kostela nebo na kamenném schodišti bočního vchodu s výhledem do okolí. Samozřejmě je to především tím, že bydlím pár set metrů vzdušnou čarou a jako každý Hrabovan mám k té půvabné dřevěné památce silný citový vztah. Kostel je jednoznačně nejznámější dominantou Hrabové a také připomínkou toho, kdy „Grabowa“ bývala typickou vesnicí s chalupami, statky, pásy polí a luk. A s rybníky. Ano, rybníky. Ty tvořily rozsáhlou síť vodních ploch. Ostatně i kostel stával kdysi na břehu jednoho z rybníků. Ne, nechci tvrdit, že jej přestěhovali na jiné místo, chci tím říci, že tam, kde je dnes louka, se rozkládala vodní plocha. Musel to být nesmírně romantický pohled, jaký se dá navodit dnes už jen díky fantazii: stojíte před kostelem a před vámi se blyští stříbrné vlnky na hladině rybníka, který končí až tam, kde dnes hučí Místecká ulice, tedy až u tak zvané Prašivky. To bývalo (a dodnes asi je) nejvyšší místo Hrabové a tak není divu, že si zde prý postavili tábor vojáci generála Laudona. Ostatně, když se projdete pro změnu po Prašivce, vidíte naopak kostel jako na dlani a před ním (stále ještě díky fantazii) nic, než rybník. Jinými slovy, dříve – v šestnáctém století, kdy jej zde postavili – musel být kostel výrazně silnější dominantou v krajině, než dnes, kdy je přece jen obklopen stavbami vyššími, než byla původní venkovská stavení. I to vidím úplně jasně – kostel a kolem něj nízké dřevěnice, jaké dnes potkáváme při toulkách po Beskydech. Ostatně on i ten kostel vypadá, jako kdyby připlul po Ostravici z hor. Však i legenda praví, že původně stával v Metylovicích, na úpatí Ondřejníku. Když tam stavěli kostel nový, zděný, prý ten původní rozebrali a prodali Hrabovanům, kteří svůj kostel marně vyhlíželi a chodili na mše až do Paskova. Tuto legendu žádné hmatatelné důkazy ani listiny nedokládají, ale traduje se z generaci na generaci. Jako každý silný příběh.

Jak už jsem napsal, kostel (nebo taky „kostelík“, jak svému svatostánku Hrabované říkají), jsem fotil mnohokrát. Většinou šlo o sváteční akce, mše, koncerty, besedy při Noci kostelů a podobně. To bývá plný lidí a má samozřejmě patřičnou atmosféru. Naposledy jsem měl možnost kostel fotit prázdný, když jsem tvořil doprovod kolegovi a vášnivému znalci sakrální architektury Petru Vaňkovi. Díky tomu, že nám místní občan Bedřich Chlupatý otevřel dveře chrámu, mohl jsem tentokrát fotit kostel prázdný. Je to zase jiný pocit a hlavně se fotí klidněji, když vím, že závěrka „nemlaskne“ zrovna do tichého okamžiku nějakého koncertu, což ve mně vyvolává vždy pocity trapnosti. Záběr se dá taky klidněji připravit, když vím, že mi před objektiv nevkročí někdo, kdo (logicky) nepočítá s fotografem.

Pár fotek z té poslední návštěvy přidávám jako ilustrace k tomuto textu, který je lehkou vzpomínkou na to smutné výročí, kdy kostel lehl popelem… Ale hlavně vzpomínkou na hrabovský kostelík, který máme my, Hrabované, ve svých srdích.

Medově zlatavý nádech dřeva je nesmírně fotogenický. Jakkoliv se architekti snažili vrátit budově co nejvíce původní tvary, interiér je po požáru zcela nový.

Z popela se podařilo zachránit ohořené torzo sochy svatého Antonína Paduánského.

Obrazy Křížové cesty jsou zapůjčeny. Ty historické, hrabovské, se pochopitelně nedochovaly. Ostatně požár roztavil i původní varhany a zvony.

Střechu pokrývá tradiční štípaný smrkový šindel. Takto vypadá tesařská práce focena z útrob budovy.

Umění mistrů tesařů. Zakázku na obnově kostela získali tesaři z Valašska.

Kostel sice shořel v roce 2002 do základů, pár trámů se přesto podařilo zachránit. Stavitelé nového svatostánku je vložili do nové stavby. Původní trámy najdete v jednom místě u sakristie. Na fotce jsou to ty tmavší části stěny.

Rád fotím i původní hřbitov, který se kolem kostela rozkládá. Obdivuji zdobnost, ale přitom eleganci a souhru náhrobních kamenů. Asi je tvořila stejná kamenická škola.