Kraj mého srdce


Moravskoslezský kraj je místo, kde to mám rád a kam se vždy rád vracím i z dalekých cest. Užijte si kraj i svět mýma očima

0

Zánik (snad jen dočasný) hostince U Lípy

Text a foto v rubrice Fejetony, Fotogalerie, Z Hrabové

Jako dokořán otevřená tlama obřího hladového veleještěra. Pohled do nitra obludy. Něco takového asi uzřel biblický Jonáš, než jej spolkla velryba. Přesně tak na mne působí záběr jeviště bývalého divadla, dříve slavné hospody U Lípy. Hlavní zeď budovy už schroustaly bagry a proto pohled na pódium je zcela unikátní – do hlubin divadelní scény lze nahlédnout přímo z ulice…

Dlouho se však ani tento neobvyklý pohled na torzo hospody nezachoval. Ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, už nezůstaly ani zdi, ani jeviště, dokonce už i hromady cihel jsou pryč. Naopak teď to vypadá, jako kdyby zde probíhal důkladný archeologický průzkum, stavbaři jdou hluboko pod zem.

O historii ryze venkovské hospody, která stála v Ostravě-Hrabové od začátku dvacátého století, tedy hostince U Lípy, toho bylo v poslední době sepsáno mnoho. V rámci fejetonu, snad nikoho neurazí tyto tři ryze osobní vzpomínky:

Vzpomínka první:

Někdy v polovině devadesátých let zavítal do Ostravy můj tehdejší kolega, významný komentátor, Martin Komárek. Nabídl jsem mu, aby přespal u mne doma a on nabídku přijal s tím, že by rád navštívil nějakou typickou ostravskou hospodu, tedy hornickou harendu – něco z dob Maryčky Magdonové. Těch hornických v okolí moc nemáme, tož jsem mu nabídl jednu ryze vesnickou, kterou jakožto Pražák jistě nikdy nezažil. Řeknu vám, Lípou byl uchvácen, dalo by se říci, že přímo šokován. Když jsme na tabuli viděli křídou napsané ceny „panáků“ a u tehdy v Praze tuze oblíbené Ballantinky byla cena pouhých 25 korun, rozhodl Martin jasně: „Za tyto ceny bude dnešek v rytmu Ballantines.“ Když paní výčepní přinášela asi čtvrtou rundu, decentně, asi tak, že se zachvěly i ty žluté záclony na oknech až z nich vypadly mrtvé mouchy, zašeptala: „Ale chlapi, to je drahé pití, máte na to?“ A tak možná zrovna tam, v té době budoucí pan poslanec (dnes už zase bývalý) pochopil, jak různě lze nahlížet na svět – třeba na cenu panáku whisky v Praze a na venkově.

Vzpomínka druhá:

To divadelní představení na prknech divadla hostince U Lípy bylo vybráno dokonale: byla to hra z prostředí Norska a bylo to někdy v době krutých mrazů. V sále zima jako v Rusku, teda pardon – jako v Norsku, naštěstí si hosté mohli brát do sálu vše, tedy včetně čaje s rumem. Kdo si vzal pivo, udělal chybu… To jsme ale netušili, že jakmile se zvedne opona, vyvalí se do sálu ještě větší mráz, který opona držela v útrobách jeviště. „Tady je ale zima,“ zazněla úvodní replika herce, který seděl ve svetru se sobem a hrál hosta hostince někde v Norsku. „Tady taky,“ zvolal někdo z diváků… Takto bezprostřední bývaly divadelní kusy v tomto vesnickém divadle. Pamatuji si, že o přestávce jsem odběhl domů zapnout domácí saunu, do které jsme se po představení šli rozehřát.

Vzpomínka třetí:

Tento příběh se odehrál naopak v parném létě. Zašel jsem si na jedno pivo, které tady mimochodem vždy bývalo excelentní, s tím, že si ho vypiju „na zahrádce“. Po chvíli mi vytoužený půllitr přinášel kdosi, kdo ani v nejmenším nevypadal jako hostinský. Lehce vrávoral, pivo mi vycmrndal. Viděl zděšení v mých očích, takže situaci vysvětlil: „Jsem tu jen jako záskok. Výčepní jel pro fernet do Makra. Já to za něj na chvíli vzal.“ A pak dodal větu, kterou mne ve svém stavu opravdu uklidnil: „Já jsem pokrývač, pracuju na střeše. Tak jsem na chvíli slanil do výčepu….“

Toto jsou jen tři vzpomínky na „Lípu“. Vzpomínky ryze osobní, nicméně doufám, že je nikdo nebude osobně brát. Já osobně se těším na novou hospodu. Jsem optimista, věřím, že ji nový majitel zase postaví a dočkáme se hezkého, novotou vonícího, hostince U Lípy.

Hospoda U Lípy, těsně před smrtí.
1908 je rok, který býval vidět na fasádě.
Lípa s dírou ve střeše
Lípa bez střechy

Vložte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..