Je to k nevíře, ale tam, kde se dnes pasou srny a poletují bažanti, se před lety mrskali kapři a míhaly štiky. Tam, kde jsou louky a pole, okrajové části Ostravy zvané Hrabová se třpytily hladiny rybníků. Už to vnímáte? Cítíte, že dnešní polní cesta, na které právě stojíte, je bývalá hráz jednoho z rybníků?

Soustava rybníků, které se táhly od Paskova až do míst, kde dnes stojí sídliště Hrabůvka, je přibližně stejně stará, jako dnes slavné jihočeské rybníky. Hrabová byla rybníkářskou obcí a místní lidé byli významnými rybáři. V rybnících se chovali kapři, líni, okouni a sumci. Dokonce prý i úhoři.

Dnešní polní cesty bývaly hrázemi rybníků

Nejen radosti, ale také starosti bývaly ovšem s velkými vodními plochami. Komáři šířili malárii. Zimnice a horečky zde bývaly častou chorobou. Přitom více prý tato nemoc postihovala spíše přespolní, neboť místní lidé měli už vypěstovanou imunitu proti následkům komářího bodnutí.

Postupem času se chov ryb přestal vyplácet. Částečně to byla daň za dynamický rozvoj průmyslu v Ostravě a okolí. Lidé si více vydělali v továrnách, dolech a hutích. Jednou z ran, které pak zdejší rybníkářství utrpělo, byla výstavba Severní dráhy císaře Ferdinanda. Železnice, která propojila průmyslové Ostravsko na jedné straně s centrem Rakouské monarchie, Vídní, ale též s Krakovem a tedy i Baltickým mořem na straně druhé. Považte – do Ostravy se ve velkém přivážely mořské ryby! Pro kapra a štiku z Hrabové to byla poslední kapka. Kapka v konkurenčním boji, který hrabovské rybníky prohrály… A když k tomu stouply ceny pšenice, protože lidí na Ostravsku přibývalo a bylo třeba je nakrmit, bylo rozhodnuto: místo rybníků vznikala pole. A stříbrné plochy vod vystřídala zeleň lučních plání a zlatá barva obilí.

Poslední rybníky v Hrabové se jmenují Pilíky. Dříve tu bývaly hory a vody. Dnes jsou to hory, doly, vody…

Takže až na Vánoce budete shánět vyhlášené kapry z jižních Čech, vzpomeňte si na to, že právě tady, v okolí míst, kde stojíte, se mrskali kapři přinejmenším stejně tak dobří, jako ti třeboňští…

O zdejších rybnících píše i místní rodák, básník Vilém Závada. Takto popsal krásu rybníků v básni Hrabovské rybníky:

Plavala Hrabová, rodná má dědina
jak slípka divoká na vodě rybníků.
Zdaleka svítila stříbrná hladina
nad ní se vznášely myšlenky poutníků.

Vyschlé jsou rybníky, nezní tu racka smích
do hlíny hnědavé rádlo se zarývá.
Jen duby staleté šumí dál na hrázích
v duši mé chvěje se hlubina zářivá.

(báseň Hrabovské rybníky ze sbírky Polní kvítí z roku 1955)

Ale přece jen se alespoň něco z pohody a krásy dávných časů dochovalo. Můžete se potěšit pohledem na volně se pasoucí stáda koní. Takových míst už mnoho nepotkáte. Nehledě na to, že jste stále na území průmyslové Ostravy!

Pastviny se stády koní. Jak je zachytil fotoaparát a jak malíř…

Text je lehce upraveným příběhem jednoho ze zastavení Naučné stezky Viléma Závady, která provází ostravským obvodem Hrabová. Kresby dodala firma CBS, vydavatel Malovaných map.