Tím oknem se poprvé podíval na svět Sigismund Schlomo Simcha Freud. Že nevíte, o kom je řeč? Dobrá tedy, budu přesnější: později, už jako začínající lékař si zkrátil jméno na Sigmund Freud. Ale zpět k tomu oknu. První, co Freud ve svém životě viděl, byla ulička vedoucí k náměstí, dodnes vydlážděna říčními kameny z řeky Lubiny. A z jiného okna, toho, které vede do dvora rodného domku geniálního psychoanalytika, pozoroval svou chůvu, aby zjistil, kam mizí obsah Sigismundova nočníku. Touto hloubkovou analytickou prací zjistil, že jej slečna Zajícová (tak se chůva jmenovala) vylévá pod hruškou na dvoře. K tomu všemu se ve svých vzpomínkách Freud vracel. A taky si pamatoval, jak se jednou vydal z domu, aby poznal své rodné město. Byly mu tři roky a podnikl své první putování za tajemstvími světa. A Monice Zajícové prostě zdrhnul.

Tak to je to okno, ze kterého se Freud poprvé podíval na svět.

Kouzlo starých dobrých časů si zachovala původní dlažba z říčních oblázků.

V Příboře strávil pouze první tři roky života a stejně nikdy nezapomněl na své krásné město na Moravě. Velká část jeho vědecké práce se věnovala právě podvědomí a tomu, jak dětství ovlivňuje náš další život. Kdo jiný mohl toto tvrdit, než muž, který měl v hlavě uloženy zvuky zvonů příborského kostela? Přestože většinu života strávil ve Vídni, ve svých knihách nazývá Příbor svým domovem a Moravu svou rodnou vlastí.

Ještě více se Freud zmiňuje o svém druhém pobytu v Příboře. Tehdy mu bylo šestnáct let a přijel z Vídně, kde tehdy rodina bydlela, do rodného města za svým kamarádem z dětství Emilem Flussem. Freud se totálně a nekontrolovatelně zamiloval do Flussovy sestry Gisely.  Když Gisela z Příbora odjela, procházel se po loukách v okolí města a v žlutých květech pampelišek viděl šaty Gisely, které se pyšnily stejnou barvou… Freud vzpomíná na tuto svou první lásku po celý život a zdá se, že v podstatě nikdy nepřestal Giselu milovat.

Louky v okolí Příbora poznával Freud při procházkách se svou láskou Giselou.

„Přestože jsem po třicet let zkoumal
ženskou psychiku,
nejsem s to odpovědět na velkou,
dosud nezodpovězenou otázku:
Co vlastně ženy chtějí?“
S. Freud.

Do Příbora se už Freud nikdy nevrátil. Ve Vídni žil až do začátku druhé světové války, kdy se jako představitel židovského etnika vystěhoval do Londýna. V té době už nebyl jen významným světovým psychologem, ale též odpůrcem nacismu. Jeho protiválečné knihy, které psal spolu s Albertem Einsteinem, byly veřejně páleny v ulicích Berlína…
V Londýně Freud dále tvořil, psal a přednášel, především proti válce a to i přesto, že už byl vážně nemocen. Projevily se neduhy z toho, že po celý svůj život kouřil, a to „pro jistotu“ rovnou doutníky. V září 1939, den poté, co vypukla druhá světová válka, už bolest nemohl vydržet a požádal svého lékaře, aby mu podal vyšší dávku morfia s tím, že už to dále nemá smysl. Zemřel ve spánku nad ránem druhého dne.

„Rozum a zkušenost nemohou být
v opozici natrvalo.“
S. Freud.

„Socha“ Freudovy známé pohovky v životní velikosti stojí před jehor rodným domem.

Dlouhá léta se v socialistickém Československu o rodáku z Příbora nesmělo mluvit. Jak obrovské jsou nelogičnosti uvažování mocných tohoto světa: byl odpůrcem nacismu a mnoho jeho příbuzných zahynulo v koncentračních táborech, což by mluvilo „v jeho prospěch“ a bylo by záhodno přiznávat si jeho zdejší původ. Na druhou stranu byl pro tehdejší československou elitu představitelem podivného lékařského směru, protože duše přece v těch letech neexistovala a tudíž ani vše, co se duší člověka zabývalo. Takže ho pro jistotu pošleme do zapomnění. Co na tom, že celý svět jej uznával jako velkého muže?

Až v roce 1969, v době krátkého uvolnění, postavili v Příboře Freudovu sochu a těsně před pádem režimu, přesně v září 1989 se konaly Dny S. Freuda. Tehdejší moc už neměla sílu zabránit tomu, aby si lidé připomněli padesát let od smrti geniálního rodáka, který se z jejich města vydal dobýt svět.

Náměstí v Příboře. Dnes Náměstí Sigmunda Freuda.

Dnes se Příbor ke svému rodákovi hrdě hlásí a roky zapomnění mu vrací zpět i s úroky. Historické náměstí s domy, kde trhovce a občany chránila klenutá podloubí, náměstí s překrásnou litinovou kašnou a barokními sochami, se nejmenuje jako ve většině města, tedy Masarykovo, ale Freudovo. Muzeum v jeho rodném domě je malé, ale milé. Právě tady je to okno do Freudova dětského světa. A taky tu najdete jeho oblíbenou a známou pohovku, na které lehávali pacienti vyprávějící mu tajemství své duše. Ta v Příboře je ale z mosazi a stojí venku – před vchodem do muzea. Pocta géniovi se může vyjádřit všelijak – sochou velikána v životní velikosti nebo sochou pohovky taktéž v životní velikosti… V nedávno opraveném Piaristickém klášteře je stálá výstava Sigmunda Freuda. I místní hospodští nazývají své podniky podle slavného učence.

Snad nejznámější podobenka geniálního učence.

A co je úžasné a dokonalé – dlažbu v centru města tvoří stále ty původní oblázky z řeky Lubiny, po kterých klopýtal, když prchal slečně Zajícové. Když vydržely do dnešních časů, věřím, že teď už nikoho nenapadne zalít je asfaltem.