Sedíme na ochozu věže ostravské Nové radnice. Ani jsem netušil, že tady architekt vytvořil takovou terasu. Tato vyhlídka je veřejnosti běžně nepřístupná. Spolu se svým kamarádem Honzou, který má od této terasy klíče, se kocháme pohledem na Ostravu. Tento výhled je, jak říká Honza, takový měkčí, než pohled z vrcholu radniční věže. Úplně shora už je pohled opravdu až skoro letecký, takový „hard“. My tedy sedíme jen o něco výše, než jsou střechy okolních domů a shodujeme se v tom, že ta naše Ostrava je fakt hezká…

Poštovní ulice vede k Masarykovu náměstí

Procházka centrem Ostravy může být nejen ve znamení nákupů, ale pro mne je to vždy poznávání klenotů architektury a také příjemný odpočinek na nábřeží řeky Ostravice. Historické jádro Ostravy se rozkládá kolem Masarykova náměstí. Pro skeptiky, kteří tvrdí, že historie tohoto města začala až když horníci vykopali první vozík s uhlím, bude zajímavá tato informace: Karel IV už v roce 1362 udělil městu právo konat na tomto náměstí šestnáctidenní trhy. Historie města je však ještě starší. Nedaleko náměstí stojí jedna z nejstarších památek města, gotický kostel svatého Václava ze třináctého století.

Minulost tohoto města je navíc tak zatajena tajemstvími a ovlivněna bouřlivým vývojem v posledních staletích, že se nemůžete divit, že archeologové ještě před pár lety našli při výkopech v samotném centru města starý hřbitov…

Kostel svatého Václava je nejstarší stavbou města.

Jiráskovo náměstí, kterému nikdo neřekne jinak, než „Kuří rynek“, ale spíše ještě krásně krátce a tudíž dohromady: Kuřirynek“. Mimochodem, kdysi tady byly opravdu velké trhy s drůbeží, proto ten název.

Dokladem prosperity v době průmyslové revoluce jsou bankovní paláce a obytné domy s luxusními byty na Nádražní třídě. Jak vidno, bývaly doby, kdy peníze, které se zde vyrubaly, vytavily a vyválcovaly, zůstávaly přímo tady.  A to i přes známé Bezručovo tvrzení o tom, že všechny peníze směřovaly už v té době do centra, ovšem nikoliv k Vltavě, ale k Dunaji:

„Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a mého potu.“

Takto to popsal slezský buřič v básni Ostrava. Při procházce městem bych řekl, že se slezský bard minul v čase – v té době minimálně parádní vily, banky, obchodní domy, luxusní činžáky se strměly i při Ostravici. V posledních dvaceti letech už jen hranoly z plechu a skla. A je lhostejno, jestli jsou to krychle obchodních řetězců nebo průmyslových gigantů… Co by na to řekl Petr Bezruč?

Ale zpět do historie – jak se Ostrava rozrůstala, je vidět z obrovitosti katedrály Božského spasitele. Vznikala právě proto, aby splnila potřeby čím dál většího počtu věřících. Je druhým největším chrámem na Moravě a nedávno byl kostel opraven a nutno dodat, že krémově světlá barva fasády se opravdu povedla.

Eisnerova vila, klenot secesní architektury.

Nedaleko je klenot secesní architektury. Najdete jej v Husově sadu poblíž Evangelického Kristova kostela. Unikátní secesní vila patřila sekretáři Severní dráhy Ferdinandovy, juristovi Juliu Eisnerovi.

Komenského sady, když v nich sněží okvětní lístky sakur.

Staré činžovní domy v centru nezapřou předválečný židovský vliv na rozvoji města. Impozantní je budova Nové radnice. Ta, kde spolu s Honzou sedíme na vyhlídkové terásce. I z této neuvěřitelné budovy čiší doba svého vzniku, tedy dvacátá léta minulého století, kdy tehdejší primátor bojoval s celosvětovou krizí tím, že dal lidem práci na stavbě nového správního centra města a přes odpor svých oponentů, kteří jej považovali za megalomana, nechal postavit velkolepé dílo. Lidé dostali práci a Ostrava symbol svého města.

Nová fasáda katedrály Božského spasitele se povedla.

Věž radnice je průsvitná, jak je vidět při ranním slunci.

Věž Nové radnice je symbolem Ostravy a místem s výhledy na Beskydy, Jeseníky a do Polska.